Od vzniku psychoanalytické metody je alfou a omegou technika volných asociací. To znamená, že chceme po analyzandovi, aby nám říkal vše, co mu jde hlavou, co ho napadá. Chceme po něm, aby se oprostil od různých omezujících projevů, jako je strach, stud, pocit nepatřičnosti, banálnosti či zbytečnosti myšlenek. Má si dovolit přímo transformovat své myšlenky do slov. „Poprvé a naposledy v životě může a musí říkat vše.“ Je pochopitelné, že ne vždy se něco takového analyzandovi daří – dlouhou dobu se musí „učit“ osvojovat si pravidlo volných asociací. Jsou autoři, kteří tvrdí, že vlastně skutečné přijetí pravidla volné asociace je dokladem úspěšné analýzy, pak analýzy vlastně končí. Každopádně je nutné počítat s tím, že ve většině případů se spíše volné asociování v pravém slova smyslu vlastně nedaří – přesto je to pro analytika relevantní materiál.
K volnému asociování se řadí sdělování snů, ale také písemné a kresebné projevy.
Zdroj: Kocourek, J.: Horizonty psychoanalýzy,1992, Psychoanalytické nakladatelství